Film "Samadhi", 1. část
Mája, iluze já
Samádhi je starodávné sanskrtské slovo, pro které neexistuje žádný moderní ekvivalent. Natáčení filmu o samádhi představuje zásadní výzvu. Samádhi odkazuje na něco, co nelze vyjádřit na úrovni mysli.
Tento film je pouze vnějším projevem mé vlastní vnitřní cesty. Záměrem není poučovat vás o samádhi ani poskytovat informace pro vaši mysl, ale inspirovat vás k přímému objevování vaší pravé podstaty. Samádhi je dnes aktuálnější než kdy jindy. Nacházíme se v historickém období, kdy jsme nejen zapomněli na samádhi, ale zapomněli jsme i to, že jsme zapomněli.
Toto zapomenutí je mája, iluze já.
Jako lidé většina z nás žije ponořena do každodenního života a málo přemýšlí o tom, kým jsme, proč jsme tady nebo kam směřujeme. Většina z nás si nikdy neuvědomila pravé já, duši nebo to, co Buddha nazýval annata – to, co je za hranicemi jména a formy, za hranicemi myšlení. V důsledku toho věříme, že jsme tato omezená těla. Žijeme ve strachu, ať už vědomém či nevědomém, že omezená struktura já, s níž se ztotožňujeme, zemře.
V dnešním světě drtivá většina lidí, kteří se věnují náboženským či duchovním praktikám, jako je jóga, modlitba, meditace, zpěv mantry nebo jakýkoli druh rituálu, praktikuje techniky, které jsou podmíněné. To znamená, že jsou pouze součástí konstrukce ega. Hledání a činnost samy o sobě nejsou problémem – problémem je domnívat se, že jste našli odpověď v nějaké vnější formě.
Spiritualita ve své nejběžnější podobě se neliší od patologického myšlení, které se projevuje všude kolem. Je to další rozrušení mysli. Více lidského činění, než lidského bytí. Konstrukce ega chce více peněz, více moci, více lásky, více všeho. Ti, kdo se vydali na takzvanou duchovní cestu, touží být duchovnější, probuzenější, vyrovnanější, klidnější, osvícenější. Nebezpečí pro vás, kteří sledujete tento film, spočívá v tom, že vaše mysl bude chtít dosáhnout samádhi. Ještě nebezpečnější je, že si vaše mysl může myslet, že samádhi již dosáhla. Kdykoli existuje touha něco dosáhnout, můžete si být jisti, že zde působí konstrukt ega. Samádhi nespočívá v dosahování čehokoli ani v přidávání čehokoli k sobě samému.
Uvědomit si samádhi znamená naučit se umřít, než zemřete. Život a smrt jsou jako jin a jang – neoddělitelné kontinuum. Nekonečně se odvíjející, bez začátku a bez konce. Když odháníme smrt, odháníme tím i život. Když přímo prožijete pravdu o tom, kým jste, již neexistuje strach ze života ani ze smrti.
Naše společnost a kultura nám říkají, kým jsme, a zároveň jsme otroky hlubších nevědomých biologických toužeb a averzí, které řídí naše volby. Konstrukt ega není nic jiného než impuls k opakování. Je to prostě cesta, kterou energie kdysi prošla, a tendence této energie vydat se touto cestou znovu, ať už je to pro organismus pozitivní, nebo negativní.
Existují nekonečné úrovně paměti či mysli, spirály uvnitř spirál. Když se vaše vědomí ztotožňuje s touto myslí či konstruktem ega, váže vás to k sociálnímu podmínění, které byste mohli nazvat matricí.
Existují aspekty ega, kterých si můžeme být vědomi, ale je to právě nevědomí, archaické zapojení, prvotní existenciální strachy, které ve skutečnosti pohánějí celý stroj. Nekonečné vzorce touhy po potěšení a vyhýbání se bolesti se promítají do patologických chování… do naší práce… do našich vztahů… do našich přesvědčení, do našich samotných myšlenek a do celého našeho způsobu života. Stejně jako dobytek žije a umírá většina lidí v pasivním podrobení a obětuje svůj život matrici.
Žijeme životy uvězněné v úzkých vzorcích. Životy často naplněné velkým utrpením, a nikdy nás nenapadne, že se vlastně můžeme osvobodit. Je možné se zbavit života, který jsme zdědili z minulosti, a žít ten, který čeká, až se zrodí skrze náš vnitřní svět. Všichni jsme se narodili do tohoto světa s biologicky podmíněnými strukturami, ale bez sebeuvědomění. Často, když se podíváte do očí malého dítěte, není tam ani stopa po já, pouze zářící prázdnota. Osoba, v níž člověk vyroste, je maska nasazená přes vědomí.
Shakespeare řekl: "Celý svět je jeviště a všichni muži a ženy jsou pouhými herci." U probuzeného jedince vědomí prosvítá skrz osobnost, skrz masku. Jste-li probuzeni, neztotožňujete se se svou postavou. Nevěříte, že jste masky, které nosíte. Ale ani se nevzdáváte hraní své role.
Dva tisíce čtyři sta let poté, co Platón napsal "Ústavu", se lidstvo stále ještě snaží najít cestu ven z Platónovy jeskyně. Ve skutečnosti jsme možná iluzemi fascinováni více než kdy jindy.
Platon nechal Sokrata popsat skupinu lidí, kteří celý život žili přivázaní v jeskyni a dívali se na prázdnou stěnu. Viděli pouze stíny promítané na stěnu předměty, které se pohybovaly před ohněm za jejich zády. Toto loutkové divadlo se stalo jejich světem. Podle Sokrata byly tyto stíny tím nejbližším, co vězni kdy mohli vidět ze skutečnosti. I poté, co jim bylo vyprávěno o vnějším světě, nadále věřili, že stíny jsou vše, co existuje. I kdyby tušili, že existuje něco víc, nebyli ochotni opustit to, co znali.
Dnešní lidstvo je jako ti lidé, kteří viděli pouze stíny na stěně jeskyně. Stíny jsou analogií našich myšlenek. Svět myšlení je jediný svět, který známe. Existuje však i jiný svět, který leží za hranicemi myšlení. Za hranicemi dualistické mysli. Jste ochotni opustit jeskyni, opustit vše, co jste dosud znali, abyste zjistili pravdu o tom, kým skutečně jste?
Abychom mohli prožít samádhi, je nutné odvrátit pozornost od stínů, od myšlenek, a obrátit ji ke světlu. Když je člověk zvyklý pouze na tmu, musí si na světlo postupně zvyknout. Stejně jako při přizpůsobování se jakémukoli novému paradigmatu to vyžaduje čas a úsilí, stejně jako ochotu prozkoumávat nové a zbavit se starého. Mysl lze přirovnat k pasti pro vědomí, k labyrintu nebo k vězení. Nejde o to, že jste ve vězení, vy jste tím vězením.
Vězení je iluze. Pokud se ztotožňujete s iluzorním já, pak spíte. Jakmile si uvědomíte existenci vězení a bojujete za to, abyste se z iluze vymanili, zacházíte s touto iluzí, jako by byla skutečná, a stále zůstáváte ve spánku – jenže nyní se sen mění v noční můru. Budete navždy pronásledovat stíny a utíkat před nimi. Samádhi je probuzení ze snu o odděleném já nebo o konstruktu ega. Samádhi je probuzení z ztotožnění se s vězením, které nazývám "já". Nikdy nemůžete být skutečně svobodní, protože kamkoli jdete, tam je i vaše vězení.
Probuzení nespočívá v tom, zbavit se mysli nebo matrice, naopak; když se s ní neztotožňujete, můžete prožívat hru života plněji a užívat si představení tak, jak je, bez touhy ani strachu. Ve starodávných učeních se tomu říkalo božská hra Leily: hra v dualitě.
Lidské vědomí je kontinuum. Na jednom extrému se lidé ztotožňují s hmotným já. Na druhém extrému je samádhi, zánik já. Každý krok, který na tomto kontinuu směrem k samádhi učiníme, přináší méně utrpení. Méně utrpení neznamená, že život je prostý bolesti. Samádhi je za hranicemi duality bolesti a potěšení. Znamená to, že je zde méně mysli, méně já, které vytváří odpor vůči čemukoli, co se odehrává, a právě tento odpor je tím, co způsobuje utrpení. Dosáhnout samádhi byť jen jednou vám umožní vidět, co se nachází na druhém konci tohoto kontinua. Uvidíte, že existuje něco jiného než hmotný svět a vlastní zájmy. Když v samádhi dojde ke skutečnému zániku struktury já, neexistují žádné egové myšlenky, žádné já, žádná dualita, a přesto stále existuje "já jsem", anatta neboli ne-já. V této prázdnotě se rodí prádžňa neboli moudrost – pochopení, že imanentní já je daleko za hrou duality, za celým kontinuitem.
Immanentní já je nadčasové, neměnné, vždy “nyní”. Osvícení je splynutí prapůvodní spirály, neustále se měnícího projeveného světa neboli lotosu, v němž se odvíjí čas, s vaší nadčasovou bytostí. Vaše vnitřní propojení roste jako neustále se rozvíjející květina, jak se přestáváte ztotožňovat s já, a stáváte se živým mostem mezi světem času a nadčasem.
Pouhé uvědomění si imanentního já je pouze začátkem vaší cesty. Většina lidí bude muset během meditace nespočetkrát prožít a ztratit samádhi, než budou schopni jej integrovat do dalších aspektů života. Není neobvyklé, že během meditace nebo sebepoznávání získáte hluboké vhledy do podstaty své bytosti, jen abyste se pak znovu ocitli v starých vzorcích a zapomněli na pravdu o tom, kým skutečně jste.
Uvědomit si tuto tichost či prázdnotu ve všech aspektech života, ve všech aspektech svého já, znamená stát se prázdnotou tančící jako všechny věci.
Klid není něco odděleného od pohybu. Není protikladem pohybu. V samádhi je klid rozpoznáván jako totožný s pohybem, forma je totožná s prázdnotou. Pro mysl je to nesmyslné, protože mysl je zrodem duality.
René Descartes, otec západní filosofie, je známý svým výrokem "Myslím, tedy jsem". Žádná jiná věta tak jasně nevystihuje pád civilizace a úplné ztotožnění se se stíny na stěně jeskyně. Descartesova chyba, stejně jako chyba téměř všech lidí, spočívala v rovnítku mezi základním bytím a myšlením.
Na začátku svého nejslavnějšího spisu Descartes napsal, že téměř vše lze zpochybnit; může pochybovat o svých smyslech a dokonce i o svých myšlenkách. Podobně v Kalama-sútře Buddha řekl, že k zjištění pravdy je třeba zpochybnit všechny tradice, písma, učení a veškerý obsah vlastní mysli a smyslů. Oba tito muži vycházeli z velkého skepticismu, ale rozdíl spočíval v tom, že Descartes přestal pátrat na úrovni myšlení, zatímco Buddha šel hlouběji – pronikl za nejhlubší úrovně mysli. Kdyby Descartes překročil hranice své myslící mysli, možná by si uvědomil svou pravou podstatu a západní vědomí by dnes vypadalo zcela jinak.
Místo toho Descartes popsal možnost existence zlého démona, který by nás mohl držet pod závojem iluze. Descartes tohoto zlého démona nepoznal jako to, čím skutečně byl. Stejně jako ve filmu Matrix bychom všichni mohli být připojeni k nějakému propracovanému programu, který nám předkládá iluzorní svět snů. Ve filmu lidé prožívali své životy v Matrixu, zatímco na jiné úrovni byli pouhými bateriemi, které dodávaly svou životní sílu strojům, jenž jejich energii využívaly pro své vlastní účely.
Lidé vždy chtějí za stav světa nebo za své vlastní neštěstí vinit něco mimo sebe. Ať už jde o osobu, určitou skupinu či zemi, náboženství nebo nějakou ovládající skupinu typu Iluminátů, jako je Descartův zlý démon, či o vnímající stroje v Matrixu. Je ironií,
že démon, kterého si Descartes představoval, byl právě tím, čím se sám definoval. Když dosáhnete samádhi, stane se zřejmým, že existuje ovládatel, existuje stroj a zlý démon, který vám den za dnem vysává život. Tím strojem jste vy sami.
Vaše struktura já se skládá z mnoha malých podmíněných podprogramů neboli malých šéfů. Jeden malý šéf touží po jídle, další po penězích, další po postavení, pozici, moci, sexu, intimitě. Další chce uznání nebo pozornost od ostatních. Touhy jsou doslova nekonečné a nikdy je nelze uspokojit.
Trávíme spoustu času a energie zdobením svých vězení, podléháním tlakům na vylepšování svých masek a krmením malých šéfů, čímž je činíme ještě mocnějšími. Stejně jako u drogově závislých – čím více se snažíme malé šéfy uspokojit, tím více nakonec toužíme. Cesta ke svobodě nespočívá v sebelepšení
ani v nějakém uspokojování vlastních plánů, ale v úplném opuštění vlastních plánů.
Někteří lidé se obávají, že probuzení jejich pravé podstaty bude znamenat ztrátu jejich individuality a radosti ze života. Ve skutečnosti je tomu právě naopak; jedinečná individualita duše se může projevit pouze tehdy, když je překonáno podmíněné já.
Protože zůstáváme ve spánku v matrici, většina z nás nikdy nezjistí, co duše vlastně chce vyjádřit.
Cesta k samádhi zahrnuje meditaci, která spočívá jednak v pozorování podmíněného já – toho, co se mění, a jednak v uvědomění si své pravé podstaty – toho, co se nemění. Když dospějete ke svému bodu klidu, ke zdroji svého bytí, pak čekáte na další pokyny, aniž byste trvali na tom, jak se musí změnit váš vnější svět. Ne má vůle, ale vůle vyšší se stane.
Pokud se mysl pouze snaží změnit vnější svět tak, aby odpovídal nějaké představě o tom, jaká by podle vás měla být cesta, je to jako snažit se změnit obraz v zrcadle manipulací s odrazem. Abyste přiměli obraz v zrcadle k úsměvu, zjevně nemůžete manipulovat s odrazem, musíte si uvědomit své "já", které je autentickým zdrojem tohoto odrazu.
Jakmile si uvědomíte své autentické já, neznamená to, že se nutně musí něco změnit navenek. To, co se mění, je vědomá, inteligentní vnitřní energie neboli prána, která se osvobodí od podmíněných vzorců a stane se dostupnou k tomu, aby ji řídila duše. Účelu duše si můžete uvědomit pouze tehdy, když jste schopni pozorovat podmíněné já a jeho nekonečné snahy a nechat je odejít.
V řecké mytologii se vypráví, že bohové odsoudili Sisyfa k tomu, aby po celou věčnost opakoval nesmyslný úkol. Jeho úkolem bylo donekonečna tlačit balvan nahoru na horu, jen aby se pak zase skutálel dolů. Francouzský existencialista a nositel Nobelovy ceny Albert Camus vnímal Sisyfovu situaci jako metaforu pro lidstvo. Položil otázku: "Jak můžeme najít smysl v této absurdní existenci?"
Jako lidé se neustále dřeme, budujeme pro zítřek, který nikdy nepřijde, a pak zemřeme. Pokud si tuto pravdu skutečně uvědomíme, buď se zblázníme, pokud se ztotožníme se svými egovými osobnostmi, nebo se probudíme a staneme se svobodnými. Ve vnějším boji nikdy nemůžeme uspět, protože je to jen odraz našeho vnitřního světa. Kosmický vtip, absurdita situace, se stává zřejmou, když egoistické já zcela a beznadějně selže v probuzení skrze své marné snahy.
V zenu se říká: "Před osvícením sekaj dřevo, nos vodu. Po osvícení sekaj dřevo, nos vodu." Před osvícením musí člověk kutálet míč do kopce, po osvícení musí míč do kopce kutálet také. Co se změnilo? Vnitřní odpor vůči tomu, co je. Boj byl opuštěn, nebo spíše ten, kdo bojuje, byl rozpoznán jako iluzorní. Individuální vůle či individuální mysl a božská vůle, neboli vyšší mysl, jsou v souladu.
Samádhi je v konečném důsledku opuštění veškerého vnitřního odporu – vůči všem proměnlivým jevům, bez výjimky. Ten, kdo je schopen dosáhnout vnitřního klidu bez ohledu na okolnosti, dosáhl pravého samádhi. Opouštíte odpor ne proto, že by vám to či ono vyhovovalo, ale proto, aby vaše vnitřní svoboda nebyla závislá na vnějším světě.
Je důležité si uvědomit, že když přijímáme realitu takovou, jaká je, nemusí to nutně znamenat, že přestáváme ve světě jednat nebo že se z nás stávají meditující pacifisté. Ve skutečnosti může platit pravý opak; když jsme svobodní jednat, aniž bychom byli poháněni nevědomými pohnutkami, pak je možné jednat v souladu s Tao, s plnou silou naší vnitřní energie za zády.
Mnozí budou namítat, že abychom změnili svět a nastolili mír, musíme tvrději bojovat proti našim domnělým nepřátelům. Bojovat za mír je jako křičet o ticho; jen to vytváří více toho, co nechcete. V dnešní době se vede válka proti všemu: válka proti teroru, válka proti nemocem, válka proti hladu. Každá válka je ve skutečnosti válkou proti nám samým.
Tento boj je součástí kolektivní iluze. Říkáme, že chceme mír, ale stále volíme vůdce, kteří vedou války. Lžeme sami sobě, když tvrdíme, že jsme za lidská práva, ale dál kupujeme výrobky z továren, kde se vykořisťují dělníci. Říkáme, že chceme čistý vzduch, ale dál znečišťujeme. Chceme, aby nás věda vyléčila z rakoviny, ale nezměníme své sebezničující návyky, které zvyšují pravděpodobnost, že onemocníme. Klameme sami sebe, že prosazujeme lepší život. Nechceme vidět své skryté stránky, které schvalují utrpení a smrt.
Víra, že můžeme vyhrát válku proti rakovině, hladu, teroru nebo jakémukoli nepříteli, kterého jsme si sami vytvořili svým myšlením a chováním, nám ve skutečnosti umožňuje dál si namlouvat, že nemusíme měnit způsob, jakým na této planetě fungujeme.
Revoluce se musí nejprve odehrát ve vnitřním světě. Teprve až budeme schopni přímo vnímat spirálu života uvnitř nás, vnější svět se dostane do souladu s Tao. Do té doby vše, co děláme, jen přispívá k chaosu, který již vytvořila mysl.
Válka a mír vznikají společně v nekonečném tanci; tvoří jedno spojité kontinuum. Jedna polovina nemůže existovat bez druhé. Stejně jako světlo nemůže existovat bez tmy a nahoře nemůže existovat bez dole. Svět se zdá chtít světlo bez tmy, plnost bez prázdnoty, štěstí bez smutku. Čím více se do toho zapojuje mysl, tím roztříštěnější se svět stává. Každé řešení, které vychází z ega, je poháněno představou
, že existuje problém, a řešení se stává ještě větším problémem, než ten, který se snažilo vyřešit. Čemu se bráníte, to přetrvává.
Lidská vynalézavost vytváří nová antibiotika, jen aby zjistila, že příroda je čím dál rafinovanější, zatímco bakterie sílí. Navzdory našim nejlepším snahám v tomto neustálém boji prevalence rakoviny ve skutečnosti roste, počet hladovějících lidí na světě neustále stoupá a počet teroristických útoků po celém světě stále přibývá.
Co je na našem přístupu špatného? Stejně jako Čarodějův učeň z Goethovy básně jsme se zmocnili velké moci, ale nemáme moudrost, abychom ji uměli ovládat. Problém spočívá v tom, že nerozumíme nástroji, který používáme. Nerozumíme lidské mysli a její správné roli a účelu.
Krize pramení z omezeného, podmíněného způsobu, jakým uvažujeme, jak vnímáme a prožíváme život. Náš racionalismus nás připravil o schopnost rozpoznat a prožít moudrost mnoha starověkých kultur. Naše egocentrické myšlení nás připravilo o schopnost vnímat hloubku a hlubokou posvátnost života, jeho zářivost, a dosáhnout zcela odlišných úrovní vědomí, které jsou dnes pro lidstvo téměř ztraceny. Ve staroegyptské tradici byli Netérové archetypálními formami, jejichž vlastnosti mohli ztělesňovat ti, kdo očistili své fyzické a duchovní tělo tak, aby bylo způsobilé přijmout vyšší úrovně vědomí. Původní Neter, neboli božský princip této moudrosti, byl znám jako Thoth nebo Tehuti. Často byl zobrazován jako písař s hlavou ptáka či ibise a představoval původ veškerého vědění a moudrosti. Thotha lze popsat jako kosmický princip myšlení či myšlenky. Thoth nám dal jazyk, pojmy, písmo, matematiku a všechna umění i projevy mysli. K Thothově posvátnému vědění měli přístup pouze ti, kteří prošli zvláštním výcvikem.
Thothova kniha není fyzická kniha, ale moudrost akášické či éterické říše. Legenda vypráví, že Thothovo vědění bylo hluboko ukryto na tajném místě uvnitř každého člověka a chránil ho zlatý had. Archetypální či věčný mýtus o hadovi či drakovi střežícím poklad prostupuje mnoha kulturami a byl nazýván jmény jako kundalini šakti, čchi, svatý duch a vnitřní energie. Zlatý had je konstrukt ega, který je spoután vnitřními energiemi, a dokud nebude zvládnut a překonán, duše nikdy nebude schopna dosáhnout skutečné moudrosti. Říkalo se, že Thothova kniha přinášela každému, kdo ji četl, pouze utrpení, i když v ní čtenář mohl odhalit tajemství samotných bohů a všeho, co je skryto ve hvězdách. Je třeba si uvědomit, že kniha přinášela utrpení každému, kdo ji četl, každému egu, které se ji pokoušelo ovládnout. V egyptské tradici bylo probuzené vědomí reprezentováno Osirisem.
Bez tohoto probuzeného vědomí by jakékoli poznání či pochopení získané omezeným já bylo nebezpečné, odtržené od vyšší moudrosti. Oko Hora muselo být otevřené. Esoterický význam, který zde nacházíme, je podobný známějšímu příběhu o "pádu" v rajské zahradě. Kniha Thotha je obdobou knihy poznání dobra a zla, jejíž plody byli Adam a Eva v pokušení sníst. Lidstvo samozřejmě již zakázané ovoce snědlo, již otevřelo Thothovu knihu a bylo vyhnáno z ráje. Had je metaforou pro prapůvodní spirálu, která se rozprostírá od mikrokosmu k makrokosmu. Dnes ten had žije jako vy. Je to egoistická mysl, která se projevuje jako zhmotnělý svět. Nikdy předtím jsme neměli přístup k tolika poznání. Ponořili jsme se hluboko do hmotného světa, dokonce jsme objevili takzvanou Boží částici, ale nikdy jsme nebyli více omezeni, více nevědomí toho, kým jsme, jak žít, a nerozumíme mechanismu, jímž vytváříme utrpení.
Naše myšlení vytvořilo svět takový, jaký je nyní. Kdykoli něco označíme za dobré nebo špatné, nebo si v mysli vytvoříme preference, je to způsobeno vznikem struktur ega či vlastních zájmů. Řešením není bojovat za mír nebo podmanit si přírodu, ale jednoduše uznat pravdu: že samotná existence struktury ega vytváří dualitu, rozkol mezi já a druhými, mezi mým a tvým, mezi člověkem a přírodou, mezi vnitřním a vnějším. Ego je násilí; aby mohlo existovat, potřebuje bariéru, hranici oddělující ho od druhých.
Bez ega neexistuje žádná válka proti ničemu. Neexistuje pýcha, neexistuje snaha za každou cenu vytvářet zisk. Tyto vnější krize v našem světě odrážejí vážné vnitřní krize; nevíme, kým jsme. Jsme zcela ztotožněni s našimi egovými identitami, pohlceni strachy a odříznuti od naší pravé podstaty.
Rasy, náboženství, země, politické příslušnosti, jakákoli skupina, ke které patříme – to vše posiluje naše egoistické identity. Téměř každá skupina, která dnes na planetě existuje, chce prosadit svůj úhel pohledu jako pravdivý a správný, stejně jako to děláme na individuální úrovni. Tím, že si skupina přivlastňuje pravdu, udržuje svou vlastní existenci stejným způsobem, jakým se ego nebo struktura já definuje vůči ostatním.
Nyní více než kdy jindy na Zemi koexistují různé reality a polarizované systémy víry. Je možné, že různí lidé prožívají zcela odlišné myšlenky a emocionální reakce na ty samé vnější jevy. Stejně tak jsou samsára a nirvána, nebe a peklo, dvěma různými dimenzemi, které zabírají ten samý svět. Událost, která se jedné osobě může jevit jako apokalyptická, může být pro jinou vnímána jako požehnání. Stává se tedy zřejmým, že vaše vnější okolnosti nemusí nijak konkrétním způsobem ovlivňovat váš vnitřní svět. Dosáhnout samádhi znamená stát se samohybným kolem, stát se autonomním, vesmírem sám pro sebe. Vaše prožívání života není závislé na proměnlivých jevech.
Lze zde najít analogii s Metatronovou kostkou. Metatron je zmiňován v různých starověkých křesťanských, islámských a židovských textech a archetypálně souvisí s egyptským bohem Thotem, stejně jako s řeckým Hermem Trismegistem. Metatron je úzce spojen s tetragrammatonem. Tetragrammaton je základní geometrický vzor, šablona či prapůvodní emanace fyzické reality, která byla nazývána slovem Božím nebo Logosem. Zde vidíme dvourozměrné znázornění této figury, ale pokud se na ni podíváte určitým způsobem, uvidíte trojrozměrnou kostku. Když vidíte kostku, na samotné figurě se nic nezměnilo, ale vaše mysl přidala vašemu vnímání nový rozměr.
Rozměrnost či vlastní perspektiva je prostě otázkou zvyknutí si na nový způsob vnímání světa. Po dosažení samádhi se osvobodíme od perspektivy, či se staneme svobodnými k vytváření nových perspektiv, protože neexistuje žádné "já", které by bylo vázáno na konkrétní úhel pohledu.
Největší myslitelé v dějinách lidstva často poukazovali na úrovně myšlení přesahující omezenou strukturu "já". Einstein řekl: "Skutečná hodnota člověka se určuje především podle míry a způsobu, jakým dosáhl osvobození od "já"."
Nejde tedy o to, že by myšlení a existence ega byly špatné; myšlení je úžasným nástrojem, pokud mysl slouží srdci. Ve védántě se říká, že mysl je dobrým služebníkem, ale špatným pánem.
Ego neustále filtruje realitu skrze jazyk a škatulky a neustále soudí. Upřednostňuje jednu věc před druhou. Když jsou vaší vládkyní mysl a smysly, způsobí vám nekonečné utrpení, nekonečnou touhu a averzi a uvězní vás v matrici myšlení. Chcete-li dosáhnout samádhi, neposuzujte své myšlenky jako dobré či špatné, ale zjistěte, kým jste před myšlenkou, před smysly. Teprve když odložíte všechny nálepky, je možné vidět věci tak, jaké skutečně jsou. V okamžiku, kdy se dítěti řekne, co je to pták, a ono uvěří tomu, co mu bylo řečeno, už nikdy ptáka neuvidí. Vidí pouze své myšlenky.
Většina lidí si myslí, že jsou svobodní, vědomí a probuzeni. Pokud věříte, že jste již probuzeni, proč byste pak podstupovali tu náročnou práci, abyste dosáhli toho, co podle vás již máte? Než bude možné se probudit, je nutné přijmout, že spíte a žijete v matrici.
Upřímně prozkoumejte svůj život, aniž byste si lhali. Jste schopni zastavit své robotické, opakující se životní vzorce, pokud chcete? Dokážete přestat hledat potěšení a vyhýbat se bolesti, jste závislí na určitých jídlech, činnostech, zábavách? Neustále soudíte, obviňujete a kritizujete sebe i ostatní? Vyhledává vaše mysl neustále podněty, nebo vám stačí být v tichu a cítíte se tak zcela naplněni? Reagujete na to, co si o vás lidé myslí? Hledáte uznání a pozitivní zpětnou vazbu? Sabotujete nějakým způsobem situace ve svém životě?
Většina lidí prožívá svůj život dnes stejně jako zítra, za rok i za deset let. Když začnete pozorovat svou robotickou povahu, stáváte se bdělejšími. Začnete si uvědomovat hloubku problému. Jste zcela a naprosto ponořeni do spánku, ztraceni ve snu. Stejně jako obyvatelé Platónovy jeskyně nebude většina těch, kteří tuto pravdu uslyší, ochotna ani schopna změnit svůj život, protože jsou připoutáni ke svým známým vzorcům chování.
Vynakládáme velké úsilí na ospravedlňování svých vzorců a strkáme hlavu do písku, místo abychom se postavili pravdě čelem. Chceme své spasitele, ale nejsme ochotni sami vystoupit na kříž. Co jste ochotni zaplatit za svobodu? Uvědomte si, že pokud změníte svůj vnitřní svět, musíte být připraveni změnit i vnější život. Vaše stará struktura a vaše stará identita se musí stát mrtvou půdou, z níž vyrůstá nové.
Prvním krokem k probuzení je uvědomit si, že se ztotožňujeme s maticí lidské mysli, s maskou. Něco v nás musí tuto pravdu vyslechnout a být probudeno ze spánku. Existuje část vás, něco nadčasového, co pravdu zná odjakživa. Matice mysli nás rozptyluje, baví nás, udržuje nás v nekonečném koloběhu činů, spotřeby a hrabivosti, v cyklu touhy a averze s neustále se měnícími podobami, a brání nám tak v rozkvětu našeho vědomí, v našem evolučním dědictví, jímž je samádhi.
Patologické myšlení se vydává za normální život. Vaše božská podstata se stala otrokem, ztotožnila se s omezenou strukturou ega. Velká moudrost, pravda o tom, kým jste, je pohřbena hluboko ve vašem bytí. J. Krishnamurti řekl: „To, že je člověk dobře přizpůsoben hluboce nemocné společnosti, není měřítkem jeho zdraví.“ Identifikace s egovou myslí je nemocí a samádhi je lékem.